Po delším čase jsem opět usedl ke klávesnici a chci něco napsat.
Mám se dobře. Jsem sice unavenej, ale mám pocit, že mohu svobodně dýchat. Mohu se v klidu nadechnout a vydechnout. Mám čistou hlavu.
V práci se pomalu zhošťuji povinností a to mi vyhovuje. Jde to pěkně pomalu, ale jistě. Je pro mě náročný přeorientovat se z pozice moci, kterou jsem jako kurátor zastával do pozice pomáhající profese. Mým cílem už nebude lidi "násilně" tlačit tam kde vlastně ani být nechtějí nebo neumějí být, ale budu je pomalu popošoupávat na pozice, kde by chtěli být. Líbí se mi to pozitivní myšlení, které v kolektuvu je. Novej případ neznamená víc práce, ale novou příležitost. V kolektivu se cítím přijatý. Kolektiv je suprovej.
Na druhou stranu se mi stýská po lidech ze starý práce. Chybí mi jejich přítomnost, jejich hlas a smích. Vím, že se nedá svítit, jsem součástí nového kolektivu a nových vztahů. Naštěstí se s několika kolegyněmi občas potkávám.
Jen mi je líto, že na deskovky nemám tolik času, kolik bych si představoval. Ale to bude asi tím, že se potřebuji v práci zaběhnout. Chodím hrát jednou za čtrnáct dní a do budoucna bych chtěl častěji. Doma taky toho moc nevymyslím. Malování mě nebaví tak jak dřív. Mrzí mě to a hledám jak se k tomu znova vrátit.
Ale jak jsem psal na začátku. Mám se dobře a myslím si, že jsem šťastnej.
Často přemýšlím i o tom, proč si tohle vlastně zapisuju. Je to asi tím, že chci mít nějaký hmatatelnější vzpomínky. Nechci zapomenout na to co se mi stalo. Chci se s touto zkušeností naučit žít pro případ, že by mě to potkalo znova.
