Často
se ptám sám sebe, proč vypadám, jak vypadám. Proč jsem tlustej
a rozežranej? Proč nedokážu svoje chutě zkrotit? Co mám udělat,
abych nepřibíral, apod.
Protože
si myslím, že všechno má své souvislosti, přicházím na to, že
jedna z variant může být následující:
Měl
jsem dětství skoro jako každej kluk. Táta zelinář, což za
komunistů bylo fajn. Měli jsme se moc dobře. Jenže to mělo pár
háčků. Táta byl vlastně člověk, kterej byl jen táta. Byl
zapsanaej v rodným listě, byl to manžel mý mamky, platil nákupy
a kupoval hračky a oblečení. Dělal i jiný věci, ale to jsem
jako malej kluk neregistroval.
Na
druhou stranu to byl táta, kterej se mnou nešel hrát fotbal,
nepochválil mě, když se mi něco povedlo, nevzal mě do garáže a
nenaučil mě řezat s pilou nebo vrtat vrtačkou. Říkával, že za
dobrý věci se nechválí, to je automatický.
A já
se vždycky snažil, aby mě pochválil, aby mě zaregistroval, aby
potvrdil moje bytí. Je to důvod mého rozežrání?
Možná
proto, se snažím, aby mě lidé v okolí registrovali.
Ano v
davu jsem nepřehlédnutelnej. Otázkou je, za jakou cenu?
Táta
už mě nepochválí, je mrtvej. Při našem posledním rozhovoru
jsem mu řekl, aby poslouchal a já mu vyprávěl o mojí rodině.
Pak jsme se rozloučili s tím, že si zase zavoláme. Dva dny na to
umřel. Snad mě aspoň protentokrát zaregistroval.
Tak si tak říkám, jestli moje rozežranost nesouvisí s mým vztahem k tátovi.
