Ukolébavka

Cesty ke spaní jsou různé. Někdo se ke spánku proleží, nebo projde, ale u mě je to trochu jiné. Většinou se mi chce spát přes den, ideálně po obědě a nebo před večeří. Zato večer ožívám zvláštním způsobem. Tělo jeví známky únavy po celodenním boji s různými mozkovými erupcemi, zato mozek se přepne do zvláštního stavu mysli. Nevím jak to popsat, ale je to jako kdyby myšlenky rozpoutali závod. A ne ledajaký. Dalo by se to přirovnat k olympiádě nebo ke slavné Tour de můj mozek. Každej záhyb mého mozku začne projevovat různé aktivity. Závodí se v klasických disciplínách jako je časovka, etapový závod, ale vyrchařské prémie a nakonec je tu vítěz, který bere vše. Nebojte, ale tady to nekončí. To, že vítěz bere vše znamená, že zcela ovládne můj vyčerpaný mozek a nemohu se ho zbavit. 

A vítěz tedy oslavuje a řádí v mém mozku a nejsem schopen usnout. Mrskám si to, napadlaj mě myšlenky typu" půl království za spánek" apod. A v 99% boj prohraji a vezmu si prášek na spaní :-) Jo a pro jistotu se před tím ještě najím.

Otrávený chlípník

Dneska pojmu dvě témata najednou.

Jak jsem již zmiňoval, marodím víc jak pět měsíců. Je to dlouhá doba. Za tu dobu se některé věci změnili k lepšímu a naopak. Dneska jsem s paní doktorkou řešil, z jakého důvodu jsem ji neinformoval, že mi opět dělá problém spaní. Ne, že bych musel paní doktorku informovat o čemkoliv, ale máme nastavené informační toky. Cením si toho, že jí mohu psát maily a informovat ji o aktuálních problémech. 

A o tom, že zase nespím jsem jí nenapsal. Přemejšlel jsem proč. Chvíli mi trvalo, než jsem dospěl k závěru, že už to začíná být dlouhý a neměl jsem sílu
jí o tom informovat. Zdá se to být nekonečný boj s větrnými mlýny. Nebo boj s křivou zdí (někde to podložíš, aby ti to na druhým konci spadlo) a pod. S tím mě napadá, že to nemusí být ty akutní deprese nebo úzkosti, ale dlouhodobé vyčerpávající boje o každý milimetr duše, které nakonec člověka doženou k fatálním rozhodnutí. Deprese je mrcha, není vidět, a škodí jako největší záškodník. A zasahuje bez milosti i nejbližší okolí.

A druhé téma je možná trochu veselejší. Je jaro, slunce svítí atakdále a já jsem vždy zvědav co si ženy všechno neoblečou. A ony každoročně nezklamou :-)

A jako správný chlap pozoruju okolí(to mě učili na vojně). Někdy je to radost pohledět, ale někdy je to zatrest :-) Ale proč to říkám. Pokud vidím, že to třeba mé kolegyni sluší, tak jí to řeknu. Někdy jsem sice nazýván falešníkem, ale mě to neva. Rád ženám pochválím jejích vyzáž, obzvlášť, když jim to sluší a to i v církvi.

Takže kašleme na nějaký feministický reči a chvalme ženy. Pro ty feministky mám taky antisexistickou pochvalu - ten pytel od brambor od toho dezigůálu sis vybrala blbě. :-¨)

Solista

Rád si hraju. Rád hraju hry na pc, deskové hry, lepím a maluju modely. Rád s těma modelama svádím velkolepé bitvy. Jsem hračička. A většina mého hraní je závislá na ostatních lidech. Někdy mám nouzi a tak si hraju sám. Hraju sám na pc, deskové hry nebo jen lepím a maluju modely. Pak mohu nadávat pouze a jenom sám sobě, že jsem si hru pokazil.
A téměř pokaždý, když hraju deskovou hru sám mi přijde líto, že u toho stolu se mnou nesedí ještě někdo jinej, kdo by hrál se mnou.  A tak se zase těším, až se setkám se svými souputníky a společně si zahrajeme nějakou deskovou hru.
A co z toho plyne? Někdy je potřeba být sám, abysme si vážili ostatních a naopak, někdy je potřeba být ve společnosti, abysme si vážili samoty. Tý samoty, kterou využijeme ke zklidnění a ztišení sebe sama. V takovýchto chvílích pak můžeme zaslechnout i ty nejniternější pocity vlastního bytí. Ty, které se nederou napovrch jako první, ale jsou tam v koutku duše a často je přehlížíme.
Ten čas, kdy mohu takto být sám se sebou považuji za nejcennější okamžiky života.

Splynutí s vlastní postelí

Jednou ráno o Vánocích 2018 jsem se probudil a zjistil jsem, že je mi pěkně mizerně. Aby nebylo. Prášky nezabírali, děti a manželka byly někde pryč a já byl doma sám. Bylo mi tak zle, že i tomu mímu stavu bylo ještě hůř než mě. Fakt nevím jak to popsat. Bylo to něco jako černá díra místo mých plic, která vysává energii z celého těla. Ke všemu to trvalo pár dní. Už se to nedalo snést. Po chvíli přemlouvání jsem vylezl z postele a uvařil si kafe. A tak jsem seděl u okna. Najednou mi v hlavě začal vrtat červík. Že by se to dalo vyřešit a rychle. Ano napadlo mě, že kdybych vyskočil z okna, možná by se mi i ulevilo. No ne možná, ale určitě. Pád z 10. patra je asi jistá smrt. No trvalo to nějaký 2-3h než jsem se z toho dostal. Teda z toho přemejšlení o sebevraždě.
A co mi pomohlo? Myšlenky na děti, manželku a lidi, na kterých mi záleží. Myslím, že to byl Bůh, který mi v tom svinským stavu podstrkoval myšlenky o mých blízkých.
Když jsem se trochu zberchal, zalezl jsem zpět do postele a jen tak jsem čuměl do stropu. A v tu chvíli jsem měl pocit, že jsem se stal součástí postele. Něco jako ten detektiv v Expanzi (knížka).
Nakonec to má happyend. ŽIJU. Snažím se žít každý den. Někdy to jde a někdy ne, ale ŽIJU.

Brácha

Někdy v dospívání jsem přišel na to, že mám bráchu. Staršího. A od tý doby přemejšlím o společným setkání. Vždycky jsem chtěl staršího bráchu. Abych v něm měl oporu. Mohl mě učit plivat do dálky, dělat rošťárny apod.

Dneska se mi o něm zdálo. 

Vím kdo to je, mám na něj dokonce kontakt, ale netuším jestli je správný se s ním setkat a říct mu to. Netuším jestli to ví. Mám strach z odmítnutí, z toho, že bych ho naštval, možná i z nukleární katastrofy.  

Možná, že to ví taky. 

Kočka obecná

Jak jsem slíbil nedávno, podělím se o dojmy z mojí 14-ti denní neschopenky. Ona se trochu protáhla. Asi jako se po ránu protahuje kočka. Pak se ještě překulila, obrátil, poposkočila, ulehla, popošla a zase usnula. Prostě je, myslím tu neschopenku. 

Ty dny doma jsou z veliké části hodně náročný. Život s depresí je náročnej. Když už se zableskne na lepší časy, přijde propadák, kterej je pořádně velikej. 

Doufám v to, že už se nebudou opakovat dny, kdy jsem přemýšlel o oknech co máme doma, kdy jsem nevylezl z postele, kdy jsem nepromluvil, kdy bylo těžký i dýchat, kdy se mi zdálo, že není kam utéct. 

Doufám v to a věřím v lepší zítřky. Celou dobu jsem si stále připomínal, že mám pro co žít. 

Zdá se tedy, ale není to nijak vědecky podložené, neexistuje, žádné empirické měřítko, které by to mohlo změřit, že boj s mou depresí se začíná obracet pomalu k lepšímu. O to víc musím bojovat s úzkostí. Ta přichází jako zloděj v noci, jako smrad z kanálů před bouří, jako klíště po stéblu trávy. Jsou tu obě, jedna už se trochu zmenšila. 

Uvidíme co přinesou dny přicházející.  

Pohádka o Rákosníčkovi?

Za sedmero psychiatry, stovkami hodin terapie a možná ještě dál žil Rákosníček. Takhle může začínat pohádka o současném Rákosníčkovi. A jak se bude jmenovat dnešní epizoda?

O tom jak Rákosníček dobrýho psychiatra našel.

Rákosníček ve svém krátkém životě navštívil několik desítek psychiatrických pracovišť a strávil stovky hodin na terapiích a školeních a teprve asi před dvěma lety našel "svého" psychiatra. Nebo se našli navzájem?

Na počátku byla Rákosníčkova touha pochopit sebe, vyřešit problémy svého žití a být lepším. Někteří mu psali jen léky, někteří si s ním i povídali, někteří se ho ptali co chce předepsat za léky a nyní nejspíš našel i porozumění. A to je skoro jako dar z nebes.

Proč to píšu? Možná proto, že tyhle řádky bude číst někdo, kdo už „svého“ psychiatra našel a nyní pokyvuje hlavou a nebo pro toho co jich pár vyzkoušel a stále hledá. A nebo pro toho, který z těchto řádek má jen srandu a myslí si co chce.

Mě je to jedno. Chci aby to tu bylo.
PS: Tímto děkuji své psychiatričce za její péči. 

Sněhurčino zrcadlo

Často se ptám sám sebe, proč vypadám, jak vypadám. Proč jsem tlustej a rozežranej? Proč nedokážu svoje chutě zkrotit? Co mám udělat, abych nepřibíral, apod.

Protože si myslím, že všechno má své souvislosti, přicházím na to, že jedna z variant může být následující:

Měl jsem dětství skoro jako každej kluk. Táta zelinář, což za komunistů bylo fajn. Měli jsme se moc dobře. Jenže to mělo pár háčků. Táta byl vlastně člověk, kterej byl jen táta. Byl zapsanaej v rodným listě, byl to manžel mý mamky, platil nákupy a kupoval hračky a oblečení. Dělal i jiný věci, ale to jsem jako malej kluk neregistroval.

Na druhou stranu to byl táta, kterej se mnou nešel hrát fotbal, nepochválil mě, když se mi něco povedlo, nevzal mě do garáže a nenaučil mě řezat s pilou nebo vrtat vrtačkou. Říkával, že za dobrý věci se nechválí, to je automatický.

A já se vždycky snažil, aby mě pochválil, aby mě zaregistroval, aby potvrdil moje bytí. Je to důvod mého rozežrání?

Možná proto, se snažím, aby mě lidé v okolí registrovali.

Ano v davu jsem nepřehlédnutelnej. Otázkou je, za jakou cenu?

Táta už mě nepochválí, je mrtvej. Při našem posledním rozhovoru jsem mu řekl, aby poslouchal a já mu vyprávěl o mojí rodině. Pak jsme se rozloučili s tím, že si zase zavoláme. Dva dny na to umřel. Snad mě aspoň protentokrát zaregistroval.

Tak si tak říkám, jestli moje rozežranost nesouvisí s mým vztahem k tátovi. 

Modelová situace

Venku jarní pohoda. Na vesnici ptáci řvou, psy štěkaj, slunce svítí a mouchy otravujou..
Rozhodl jsme se, že se pustím do lepení mých oblíbených plastových modelů. Připravil jsem si to na stůl v pergole. Naštěstí to není dlouhá příprava. Koukám na ty figurky a přemejšlím co budu lepit. Volba padla na jezdcích na koni. Tak hledám plánek, abych viděl, jak je lepit. Po chvilce hledání jsem zjistil, že ten plánek nemám. Asi je doma. Lehce jsem znervózněl.
Dobrá tedy. Jdu lepit pěchotu. Mám na vybranou. Meč a štít a nebo dvě zbraně. Tak na to tak koukám a moje nezvozita se pomalu mění v úzkost. Velikou úzkost. prostě se nedokážu rozhodnout jakou variantu zvolit. Racionálně si zdůvodňuju, že mám cca 30 vojáků, tak to mohu udělat různě. Moje vnitřní já se kroutí bolestí, sténá a vzlyká pod tíhou rozhodnutí. Sám se snažím zhluboka nadechnout a ustát tu situace, ale vůbec to nejde. Nejsem ani schopen se zvednout a zabalit to. Prostě sedím civím na to a nevím co mám dělat.
A takhle je to skoro ze vším. Naštěstí už neřeším jaký triko si vezmu, to beru vždy to co je nahoře, ale podobný situace jsem ze začátku neschopenky řešil denně.

Jak to vlastně začalo

Vlastně ani nevím proč chci začít blogovat. Možná je to moje vnitřní potřeba ventilace mého já.

Dopředu upozorňuju, že se s pravopisem nekamarádím a píšu, jak si to myslím. Každopádně chci napsat jak to začalo.

V roce 2018 se mi událo několik věcí, který totálně převrátili můj život několikrát vzhůru dokola. Potkalo mě dvojí úmrtí v rodině, k tomu práce, která je docela náročná a nakonec konec bakalářského studia. To vše ve věku, kdy chlap dosahuje největší slávy.

Po všech těhle kotrmelcích přišel okamžik, kdy mé tělo už poněkolikáté volalo po zastavení. A já ho zase neposlouchal. Furt byly věci co se musely udělat, stihnout, ….. Stále tu byli lidé se kterými jsme ještě musel promluvit nebo je přesvědčit. A vše najednou trvalo déle a déle. I když toto je sen mnoha mužů :-) . Prostě jsem potřeboval odpočinek.

Má lékařka – psychiatrička (Ale o tom někdy příště.) mě postavila před hotovou věc: „Buď v nejbližších dnech zkolabujete, nebo vám napíšu neschopenku." A jako každý, kdo si myslí, že je nepostradatelný jsem odpověděl: „ Ano, napište mi neschopenku, ale jen na 14 dní, to mi bude stačit.“ A tak jsem šel s tím propisovacím papírem do práce s úmyslem 14ti denní dovolené. A na cestu domů, jsem si přibalil pár spisů z práce, abych se doma nenudil. Vždyť jsem byl v „poho“, potřebuju se jen pořádně vyspat. 

O tý potřebě se vyspat budu psát později.  

Tenkrát poprvé

Budu stručný.1, Mám úžasnou ženu a 2 děti.  2, pracuji jako pí. Zubatá(pro ty kdo neví, koukně te se na Kolju a pochopíte).

Nějaký zkušenosti mám, bylo to nejdřív dobrý, pak ještě lepší, ale pak jsme si to podělal a musel požádat o pomoc. Mé volání bylo vyslyšeno a teď se snažím s vděčností žít dál.

PS: Pokud hledáte starýho "Máru" je velice pravděpodobný, že zmizel  v propadlišti dějin a není žádná šance ho najít. Pouze občas se na soutoku Malše a Vltavy objeví taková divná osoba, která se snaží vydolovat z minulosti moje lepší Já. Ale to už je na posouzení ostatních.