Co s tím?

Právě jsem se dozvěděl, že mě nevzali na jedno pracovní místo. Přemejšlím o tom, že bych změnil lokál. Důvody jsou různé i hrůzné. Ale vlastně jsem rád, že mě nevzali. Byla by to trochu otročina. Denně strávit 2h v autě a projezdit hafo benzínu. 

Ale teď bych měl asi začít přemejšlet o tom, proč se mi do starý práce nechce vracet. Tu práci mám rád. Baví mě pracovat s těma lidma. Baví mě vrtat se v jejich životě, baví mě dělat ty podělaný papíry. Jen mě serou ty lidi okolo. 

A to je na tom to nejhorší. Počítat s tím, že pokud se vrátím, tak to docela pravděpodobně dostanu sežrat. 

A teď, co s tím?

Dovolená

Nastal čas toho na co mnozí čekají každý rok. Dovolená u moře.
Plácli jsme se přes kapsu a vyrazili jsme si k moři. Musím uznat, že to bylo úžasný. Na to jak jsem se toho bál to bylo super. Naštěstí jsme letěli v termínu, kdy ještě naplno nezačala turistická sezona a tak v našem resortu nebylo úplně narváno.
Počasí bylo tak akorát, moře bylo krásně teplé.
Co se týče mě, tak jsem si musel nastavit nějakej režim, aby mi z toho nehouklo. Takže jsem střídal pobyty na pláži s pobyty na pokoji. Dokonce jsem zvládal větší davy lidí, z toho mám obrovskou radost.
Jediný co mě pořádně rozhodilo, byly kontroly na letišti. Z těch jsem byl pěkně vynervenej.
Musím uznat, že se mi po tom místu stýská. Dokonce jsem dospěl k dojmu, že to byl opravdu balzám na duši, který jsem vlastně ani neočekával.
Posunuju se pomaloučku dopředu a ty krůčky začínají být vidět. Mám z toho radost. Konečně mám pocit, že se opět stávám normálním člověkem. A začínám narážet na limity vlastní osobnosti. Tak si říkám, jestli nenastává čas oprášení toho Marka, který je mému okolí znám.
Díky Bohu za to.