Slovy těch druhých

Jsem volaaký taký čudný. Začal jsem chodit na jedno odpoledne do práce, abych trochu oprášil prach z papírů. Je to zvláštní paradox. Okolí mi naznačuje, abych se na to vykašlal, ale mé ego si myslí, že je to správné. Nedělám tam ze sebe přeborníka, většinou to vyjde na 2h čisté práce.
Jsem v divném pnutí, protože bych chtěl odejít s čistou skříní, ale na druhou stranu mé tělo mi dává najevo, že se mu to nelíbí.
Když jsem jednou odcházel, tak mi jedna kolegyně řekla, že si všimla, že pokaždé, když odcházím vypadám divně, unaveně a zdrceně. To samé mi tvrdí manželka, resp. včera v noci, když jsem opět nemohl spát mi řekla, že pokaždé když přijdu z práce, tak nemůžu spát.
A když nad tím přemýšlím, tak prostě nevím co je správné. Co by udělal Mirek Dušín? Jsem opravdu tak otupělěj, že nevidím signály vlastního těla? Nebo je to jen normální reakce po dlouhodobém nicnedělání?

Volnost, svornost, přítelství

Jsem doma už docela dlouho a začíná to být dlouhý. Cítím se jak rosol, tak jako rozplizle. Asi je to tím, že když už chci něco začít dělat, vždycky mi tam naskočí, že na to nemám dost času a raději to odložím. Soustředím se na to, že půjdu do práce, ale nejsem schopen si užít jednotlivý dny. Minulej tejden jsem zkusil jít do práce dělat spisy. Na chvíli. A bylo to krušný, hučelo mi v hlavě a byl jsem velmi vyčerpanej. Psychicky. Na jednu stranu stále myslím na to jak půjdu do práce, na druhou stranu mě to strašně drtí. Ale vím, že musím máknout, abych ten návrat do pracovního procesu zvládnul. Jinak ze mě bude lemra a to nechci. Musím se tomu postavit čelem a jít tomu naproti. Jinak se nic nestane. A proto dneska půjdu zase na chvíli do práce. 

A taky mi začínají chybět lidi. Chybí mi společnost a volnost, kterou odebírá neschopenka. Nemůžu přátele nutit, aby mě navštěvovali každý den, nemůžu po nich vyžadovat, aby mě rozveselovali. Prostě mi ty lidi chybí. I u hraní deskovek. Uvědomil jsem si, že je fajn, že mám deskovky, který můžu hrát sám, ale radši bych si zahrál ve více lidech. 

Fáze vývoje

Uběhlo pár dní a jsem opět tady. Respektive tam, odkud píšu tento příspěvek. 

A jsem naštvaný. Na tátu. Zato, že umřel. Zato, že tu není a nemůže vidět věci, který zažívám a který se prostě dějou. Štve mě, že nemůže vidět, jak se moje dcera pere s životem, jak jsem na ni hrdej, jak můj syn žije s lehkostí motýla, jak jsem na něj hrdej. Bolí mě to.

Nevidí, že jsem schopnej se normálně domluvit se svojí ségrou. Neví to, že jeho první dítě by ho rádo poznalo. Doprdele, když jsem začal žít, tak mu to nemůžu ani říct. Možná by mi nevěřil, ale přesto bych mu to chtěl říct.  

Otázkou zůstává jestli tu pro mě někdy byl? Nikdy jsem od něj pořádně neslyšel, že by byl na mě hrdej. 

Asi to uzavřu tím, že se prostě připravil o ty náhderný okamžiky, který zažívám a na mě je teď popasovat se s tím. 

Na druhou stranu si uvědomuji, že už nemusím žít tak jak on očekává.