Zapomínání

V ty dny, kdy je mi líp si říkám, že je to fajn, že už brzo půjdu asi do práce. Vím, že se na to v práci těší. Já taky. Někdy. Někdy z toho mám obavy a někdy je mi z toho špatně. Taky v těch lepších dnech mi brzo otrne a začnu dělat věci, který nedělám když je mi blbě. A pak to přijde. V mém rozletu mě zabrzdí mé obvyklé problémy jako jsou úzkosti, a ne moc cokoliv udělat. Takže se zase zklidním a prožívám sebemrskačské období, kdy si vyčítám, že nejsem schopen cokoliv udělat. To je na tom to nejnáročnější. Ta bezmoc, že nemám energii na cokoliv.

Bolí to

Stále přemýšlím o tom jak ta deprese a úzkosti vlastně fungují. Co mě na tom nejvíc zaráží, že nedokážu říct, že by se mi to zlepšilo v konkrétních oblastech. Občas mám nějaký lepší chvilky, ale pak přijde znenadání okamžik, kdy se vše vrátí tam, kde to bylo. 

Dneska už se mi z toho zase chtělo brečet. Bolí to. Moc to bolí. Přijdu si neschopnej ničeho. Přijdu si neschopnej žít.  Změní se to někdy? Je to strašně vyčerpávající. Dřív jsem si asi nebyl vědom tý neschopnosti žití. V poslední době mám dojem, že mi všechno utíká pod rukama, jenže nemám sílu s těma rukama pohnout. Nebo spíš s nima nemohu pohnout. Co dělám špatně?  

Rád bych něco udělal, ale když to alespoň zkusím, tak narazím. 

Tak jsem se rozběhl

Po zveřejnění posledního příspěvku jsem byl dojat tím, jak na mě lidi myslí. Jsem rád i za nabídku pomoci s různými alternativními metodami, které stejně asi nevyužiju. Svůj pohled na alternativní metody nezměním. Stále vkládám velký důraz a naději na intenzivní terapii, kterou  absolvuju. Určitá forma terapie je i tento zápisníček, který se snažím udržovat při životě.
Poslední 3 dny spím trochu lépe. Hlavně v kuse. A nebudím se hned v 6h ráno jako dřív. Takže je mi kousek líp.
A posilněn reakcemi v na FB jsem se rozhodl, že začnu trochu víc testovat svůj organizmus a vydal jsem se vstříc nástrahám civilizace. Byl jsem v civilizaci více než před tím, dokonce jsem si to užíval. Jenže jsem jaksi pozapomněl na své limity. Dnes jsem vycucanej a totálně bez energie.  Jakobych si pořád neopakoval, nikam nechvátej, nikam nechvátej.

Příliš mnoho důvodů k oslavám

Nedávno měla dcera patnácté narozeniny. Už je z 1/2 dospělá. Takže byla oslava.

Ve stejný den jsem mohl slavit ještě jednu událost. A to, že jsem 1/2 roku doma. A to jsem teda neslavil, spíš jsem se zamyslel. K dnešnímu dnu to dělá 187 dní. Když vezmu to, že nyní polykám 9 různých tabletek denně, tak jsem pozřel minimálně 1683 bobulek různé barvy a tvaru. Druhy tobolek radši nepočítám. Ale jedno vím jistě. Některé léky ve mě vyvolávají přesně to, co by měli napravovat. Třeba moje léky na spaní. Zkusil jsem nepřeberné množství léků, doplňků stravy, cvičení, fyzické únavy a nevím čeho všeho. A výsledek? Žádný. Taky byly dobrý léky na úzkost, které zároveň potlačují psychotické stavy. A ejhle, co se nestalo. Jedna malá psychóza se mi rozjela.

Zatím jsem nenarazil na nic, co by bylo nenávykové a přesto bych potom spal. Ten 1/2 roční milník bych rád využil k tomu, abych se jako zdravě naštval a řekl, tak takhle ne. Nebo abych vydal prohlášení typu:"Od zítřka to bude jiné." Myslíte, že jsem to už nezkoušel? Že jsem se to snažil zlomit silou? Snažil a stejně to bylo prd platný. Nejde to. Nechci si tu stěžovat. Jsem rád, že žiju, ale kvalita toho života je bídná. To je konstatování. Rád bych, aby to konečně nabralo nový směr, jenže jak to stále moc nejde, tak už ubývá naděje, kterou mám.  

Jak se máš?

Tak tahle otázka je asi stará jako lidstvo samo. Tahle otřepaná fráze lítá mezi lidmi, jedna za druhou. Už jste někomu zkoušeli odpovědět jinak než dobře? Zahrnuli jste tazatele všemi všemi strastmi? Já si na to moc netroufám.
Pokud už se vykopu ze svého kutlochu, je to většinou, protože někam musím. Třeba k doktorovi nebo pomoc manželce s nákupem. A někdy si odskočím na mé oblíbené deskové hry.
Právě mezi přáteli si dovolím jít za hranice obvyklé konverzace a naznačuji něco málo z toho co prožívám. Už si na to zvykli, ale občas je něčím překvapím.
Ale proč tohle píšu. Zkoušeli jste tuto otázku položit sami sobě? Zkoušeli jste odhlédnout všedního dění, zastavit se a chvíli se zamyslet nad tím, jak se sami máte? Tohle chce více odvahy než když na druhého vychrlíte všechny vaše strasti.
Nedávno jsem se odhodlal a chvíli jsem přemýšlel o tom jak se mám. Nejdřív jsem se utěšoval, že je to docela dobrý, ale po chvíli mi začali vylejzat náznaky mého zdrceného a bolavého nitra. začal jsem zřetelněji vidět které oblasti života jsou bolavé a rozeklané. Moc dlouho jsem to nevydržel, ale vím, že moje laskavost a ochota vůči druhým má nemalou spojitost s  dětstvím a špatného sebevědomí. A opět si kladu otázku. Co všechno musím dělat, aby mě druzí viděli?
Naštěstí je tu pár lidí, co za domu mé neschopenky občas napíšou jak se mám a jsou ochotni mne vyslechnout. Nechtějí ztratit tu nit přátelství a já si jich za to velmi vážím. Kvůli těmto lidem nemusím už dělat nic, jim stačí, že tu jsem. DĚKUJI.

1/2 království

Stále nespím. Respektive usnu, ale pak se vzbudím a nemohu usnout. Je to těžký. Asi čekám až přijede nějaká zázračná pilulka a vysvobodí mě. Zkoušel jsem spousty věcí, jako třeba fyzická námaha, sprcha, apod. Nic nezabírá trvale.
K tomu měním prášky. Jeden lék postupně snižuju a druhý postupně navyšuji. No je to jízda, stavy jsou různé a někdy i hrůzné. 

Matrix

Ikonický název tohoto článku může předurčovat jeho obsah. Nechám na Vás, abyste to zhodnotili.
Pomalu nám končí hektické období, které spustil konec rekonstrukce našeho 42+1. Většina přístrojů dostala zabrat. Některé po měsíčním odpočinku, jiné jako nově instalované. A všechny tento zátěžový test vydržely.
Co pomalu zmizelo je čas, který jsem měl na vsi sám pro sebe. Ten čas, kdy jsem třeba jen popíjel kávu na zahradě a poslouchal svoje myšlenky. Ten čas, kdy jsem se mohl ponořit do sebe sama. To mi doma chybí. Asi bych mohl jen tak vyrazit a bloumat v okolí našeho paláce, nebo vyject někam za město a odejít do lesa. Ale to není ono. Možná, že si to jen namlouvám, možná, že se toho bojím. Prostě mi to přijde složitější než na vsi. Ten klid mi bude chybět.
Přijdu si, že jsem na vsi bylo snazší odpoutat se od dění kolem a ponořit se do sebe. Tady jsem furt na něco napojen. Hluky okolí jsou pro mě překážkou.
Ten měsíc na vsi mi ukázal spousty nových věcí, některé jsem tušil, některé jsou pro mě nové. Na jednu stranu mi to chyby, na druhou stranu jsem rád, že jsem doma.
Asi si budu muset stanovit nějaký čas, kdy se odpoutám od okolního dění a budu jen sám se sebou, svými myšlenkami a Bohem. 

Outlive / Pustina

Outlive je hra, kde spravujete potřebné zdroje a zároveň se snažíte přežít v postapokaliptickém světě. V tomto nehostinném prostředí, kde převzala nadvládu nad městem příroda, se ujmete jednoho z přeživších klanů a budete se snažit o to, aby si zrovna Vás všiml přijíždějící záchranný konvoj. Toho dosáhnete tím, že budete mít na konci hry nejvíce „survival points“. V každém z těchto šesti dní budete vysílat své hrdiny do města, bojovat a to kvůli tomu, abyste mohli svůj kmen zabezpečit a dostatečně vybavit. Naopak v noci budete pečovat o svůj lid, budovat svůj úkryt a bojovat s radioaktivitou.
Každé kolo je rozděleno na dvě fáze – fáze dne a noci.

Fáze dne se skládá ze dvou částí:
1, Úsvit – doplnění surovin, odkrytí nové události
2, Den – hráči ve vnějším světe shánějí potřebné suroviny, snaží se okrást nepřátelé kmeny, se kterými se při svém putování setkají.

V Noci pak můžete vykonat tyto akce:
1, Vyřešení událostí
2, Nasycení kmene
3, Likvidace radioaktivity
4, Nábor nových přeživších
5, Stavba nových místností
6, Oprava nářadí
7, Likvidace zkažených potravin.

Na konci šestého kola končí hra a následně se sečtou „survival points“.

Vítězné body můžete získat za:
1, za každou vyřešenou událost
2, za každé opravené vybavení
3, +- body za stupeň radioaktivity
4, za každou dokončenou a funkční místnost
5, za každý set vybavení

Trocha statistiky
Název : Outlive
Rok vydání: 2017
Počet hráčů: 2 - 4
Herní doba: 40 – 110 min
Vydavatel: La Boite de Jeu

Odkaz: https://www.zatrolene-hry.cz/spolecenska-hra/pustina-5879/?gatracking=autocomplete

Poetika

Pod rouškou nevšední tmy.

Nad ránem plavých citů.

Otvíráš nové dveře.

Dávno zavřené.

Skrze dávno známé tajemství.

Uvádíš nás nad ránem.

Pro bolest nesenou.

Na bedrech nás všech.

Zpátečka

V posledních dnech jsem trochu zpátečnickej.
Začalo to snižováním jednoho léku na deprese, který beru. Není to z důvodu, že by se cítil líp a chtěl ho vysadit. Naopak, tenhle musím vysadit, abych mohl začít brát jinej. Trochu jsem se toho bál, ale snáším to relativně dobře. Teda až na chvilky, kdy jsem k nezastavení a hlava mi šrotuje na nejvyšší obrátky.
V tomto týdnu jsme taky dodělali rekonstrukci bytu a nastěhovali jsme se zpět. Byla to hurá akce, už jsem chtěl domů. Takže jsme se jeden večer rozhodli a druhej večer jsme se přestěhovali od švagrový zpátky domů. Byl, nebo spíš je to maraton. Petře a švagrový se podařilo uklidit 2 místnosti ze 4 a k tomu jsme domů navezli kočky a věci co jsme měli u švagrový. Hotovej saigon.
Tak si říkám, že možná je dobrý někdy v životě trochu zařadit zpátečku. Ale pouze v případě, že jsme si plně vědomi, že jsme přejeli tu odbočku, kde jsme chtěli odbočit. Taky je asi dobrý se někdy otočit zpět a nechat minulost, aby se nás trochu dotkla. Abysme si byli vědomi toho odkud jdeme a kam směřujeme.
Shodou okolností se mě takto dotkla minulost před pár dny. Na čarodějnice mám vždycky speciální vzpomínky. Tenkrát ještě fungoval klub New York v ČB. Ten večer a noc byla speciální. Tentokrát mi minulost ukázala, že na drogách jsou i dobrý zážitky. Jsou, to mi nikdo nevymluví, ale těch špatnejch je daleko víc a přebijou ty pozitivní. Tentokrát jsem zavzpomínal na ten večer. Bylo to jak v kině, viděl jsem sebe, svou holku a ostatní lidi. Byl jsem jak nezúčastněnej divák tragikomické epizody ze života narkomana.
Jestli bych něco vrátil? Vrátil, tu euforii, jen tu euforii. Nic víc, nic míň. Bez drog, s těma lidma, stou muzikou. Zároveň si uvědomuju, že to nejde vrátit a tak budu vzpomínat na čarodejnice jako na noc s esenciálním zážitkem chemického štěstí, které my bylo naservírováno.
Tím uzavírám mé zpátečnické okénku a opět mířím tím směrem, který jsem zadal. Dopředu, ne zpět. Tam už jsem byl.