Udály se mnohé věci a jsem za to rád.

Je konec roku. To se většinou rekapituluje. Sice to bude znít jako klišé, ale taky se o to pokusím.

Mám dojem, že tento rok byl plný zvratů, kotrmelců a zvedání. 

Když si vzpomenu na to co se dělo na počátku minulého roku, docházím k tomu, že jsem žil v Mordoru. A ploužil jsem se sem a tam bez viditelného cíle. Občas byly nějaké záblesky, ale byly tak malé a těžko postřehnutelné. Celá tahle situace se začala pomalu obracet někdy v květnu. Začal jsem mít světlejší období, která se střídala s obdobími temnoty. V tento čas jsem si začal uvědomovat, že se musí některé věci změnit. Né se, ale že je musím změnit já. Asi největší změnou bylo rozhodnutí, že si najdu novou práci. Učinil jsem 2 pokusy a ten druhý vyšel. A vlastně jsem rád, že nevyšel ten první :-). Dnes jsou to 3 měsíce co jsem v nové práci. A lebedím si tam. Učinit to rozhodnutí a samotné oznámení toho, že chci změnit práci bylo velmi těžký. Měl sem dojem, že budu tím slabochem, možná i zrádcem. A i poté co jsem to v práci oznámil se mi neulevilo. Naopak, pronásledovali mě pocity viny z toho, že je opouštím. V souvislosti oznámením jsem udělal několik přešlapů, které mě mrzí. Nebyli to vědomé přešlapy, ale prostě se staly a všichni s tím musíme žít. Taky jsem se musel vyrovnat s tím, že si o mě někteří mysleli, že se doma jen tak válím. Bylo to náročné, ale zvládl jsem to. 

Rozloučení ve staré práci bylo dojemné, skoro jsem i slzu uronil. Dodnes mi někteří lidé z UMA chybí. 

A nástup do nové práce? Přijali mě skvěle. Narazil jsem na super kolektiv a snažím se být jeho plnohodnotnou součástí. Jen něco je jinak než dříve. Vědomí toho, že nejsem dokonalej, že nemohu všechno zachránit a každýmu pomoct. Mohu pomoct pouze tomu, kdo chce pomoct. Jak osvobozující.  

A když tak přemýšlím o posledním měsíci tohoto roku, napadá mě, že jsem zažil velmi vyjímečné vánoce. Mám dojem, že po několika letech jsem si vánoce užil do sytosti. 

Pokud bych to měl shrnout jako celek, mám dojem, že nyní již nejsem v Mordoru, ale někde v Dnu pytle a užívám si blahobyt žití. Zažívám i některé nepříjemné věci, ale řeším je. Neskládám se z nich, ale prostě jdu jim naproti a snažím se je řešit dle mého nejlepšího svědomí. 

V tomto putování po Mordoru jsem si uvědomil jak je pro mě důležitá rodina a přátelé. O tom co pro mě znamená rodina jsem už psal. Nyní se vrátím k přátelům. Někteří lidé odpadli, nebo jsem odpadl já od nich, ale někteří zůstali. Jsou to skvělí lidé, kteří mi stáli po boku. Děkuji Vám.

Rodina aneb ti v popředí

Uz nekolik dni premyslim nad udalostmi poslednich 12 mesicu. Byl to cas velkych zmen a velkych rozhodnuti. Pred rokem jsem nebyl schopen videt dal nez to co budu delat nasledujici hodinu. A tu hodinu jsem se snazil proste prezit. Byl to cas, kdy jsem byl obklopen tmou a chladem. Vubec mi nebylo do zpevu a muj zivot byl kazdodennim zalozpevem. V tehle chvilich me nejvic drzela rodina. Jak budejcka cast, tak plzenska. V prubehu roku jsem si uvedomil, jak jsou pro me vsichni dulezity. Daval jsem svemu okoli zabrat, ale oni to ustali a dokonce me poponesli dal. Jsem moc rad, ze jsem po letech opet nalezl nekrera pratelstvi a nektera jsme nove vybudovali. Dnes si kolikrat rikam proc to tak nemohlo byt driv. Nemohlo, prislo to v pravy cas. Dnes tu sedim a uzivam si ty pohody, kterou doma mame. Jsem vdecny za lidi, ktere okolo sebe mam. Jak rodinu, tak pratele. Sice jsem nektere v poslednim roce zanedbal, ale nebylo to schvalne. Takze chci podekovat vsem, kteri se podileli na mem zivote v poslednim roce. Diky Vam.

Všechno správné konání

Chtěl jsem pronajmout byt po tátovi. A protože se znám, zkusil jsem to přes realitku. Vše šlo jak po másle do chvíle, kdy paní měla zaplatit. A začal kolotoč výmluv. Nyní jsem zoufalém a netuším, kdy se paní zbavíme. I když jsem udělal všechno správně, paní mi série na hlavu. Nezbývá mi teď jen čekat tři měsíce, než paní uplyne výpovědní doba. Štve mě to, jako debil se snažím, aby sem to měl všechno v cajku a ono se to stejně sére. Kdybych si tu paní vybral sám, tak si můžu aspoň vynadat. Ale takhle jsem v ****** kvůli někomu jinému.

Kupředu, zpátky ni krok

Po delším čase jsem opět usedl ke klávesnici a chci něco napsat. 

Mám se dobře. Jsem sice unavenej, ale mám pocit, že mohu svobodně dýchat. Mohu se v klidu nadechnout a vydechnout. Mám čistou hlavu. 

V práci se pomalu zhošťuji povinností a to mi vyhovuje. Jde to pěkně pomalu, ale jistě. Je pro mě náročný přeorientovat se z pozice moci, kterou jsem jako kurátor zastával do pozice pomáhající profese. Mým cílem už nebude lidi "násilně" tlačit tam kde vlastně ani být nechtějí nebo neumějí být, ale budu je pomalu popošoupávat na pozice, kde by chtěli být. Líbí se mi to pozitivní myšlení, které v kolektuvu je. Novej případ neznamená víc práce, ale novou příležitost. V kolektivu se cítím přijatý. Kolektiv je suprovej. 

Na druhou stranu se mi stýská po lidech ze starý práce. Chybí mi jejich přítomnost, jejich hlas a smích. Vím, že se nedá svítit, jsem součástí nového kolektivu a nových vztahů. Naštěstí se s několika kolegyněmi občas potkávám. 

Jen mi je líto, že na deskovky nemám tolik času, kolik bych si představoval. Ale to bude asi tím, že se potřebuji v práci zaběhnout. Chodím hrát jednou za čtrnáct dní a do budoucna bych chtěl častěji. Doma taky toho moc nevymyslím. Malování mě nebaví tak jak dřív. Mrzí mě to a hledám jak se k tomu znova vrátit. 

Ale jak jsem psal na začátku. Mám se dobře a myslím si, že jsem šťastnej. 

Často přemýšlím i o tom, proč si tohle vlastně zapisuju. Je to asi tím, že chci mít nějaký hmatatelnější vzpomínky. Nechci zapomenout na to co se mi stalo. Chci se s touto zkušeností naučit žít pro případ, že by mě to potkalo znova. 

Konec začátku

Takto nesmyslný nadpis značí konec jedné životní etapy. Dnes jsem naposledy zaměstnaná jako Kurátor pro děti a mládež. Je to dlouhých 13 let, co makám na sociálce. Když se ohlížím, tak musím zhodnotit, že to byly krásný roky, které byly poskvrněny několika nelibými zkušenostmi. Nicméně mám před sebou novou výzvu. Končí mi období hájení a nyní je čas předvést se v novém světle.
Ani nevím, jak bych se měl cítit. Jsem pln očekávání a naděje v lepší zítřky. Uvědomuji si, jakou jsem prošel změnou za poslední rok. Byl to rok plný kotrmelců a plazení. Nyní, když už jsem se zvedl, rád bych konečně vykročil kupředu. Rád bych si více uvědomoval své bytí. Touha mě nutí jít dopředu. Mé neúspěchy se opět mohou stát hybatelem změn v mém životě.
To je asi největší změna.
Oproti minulým měsícům mám naději, že se věci mohou měnit.   

Zlomený svět

Něco se ve mě zlomilo. Naštěstí to nebylo nic zvláštního. Byl to fakt, že mohu normálně žít. Skutečnost, že se mohu ráno normálně nadechnout a vyrazit vstříc novému dni. Jsem pozitivně nalazen a to už 2 dny. Mám chuť něco dělat. Mám chuť dělat na věcech do práce, mám chuť hrát deskovky, mám chuť na to být s rodinou a věnovat se jí. Mám chuť jít vstříc novým věcem. Mám radost, usmívám se jak měsíček na hnoji a vážím si sám sebe. Ne proto co dělám pro ostatní, ale vážím si sám sebe, protože jsem.

Slovy těch druhých

Jsem volaaký taký čudný. Začal jsem chodit na jedno odpoledne do práce, abych trochu oprášil prach z papírů. Je to zvláštní paradox. Okolí mi naznačuje, abych se na to vykašlal, ale mé ego si myslí, že je to správné. Nedělám tam ze sebe přeborníka, většinou to vyjde na 2h čisté práce.
Jsem v divném pnutí, protože bych chtěl odejít s čistou skříní, ale na druhou stranu mé tělo mi dává najevo, že se mu to nelíbí.
Když jsem jednou odcházel, tak mi jedna kolegyně řekla, že si všimla, že pokaždé, když odcházím vypadám divně, unaveně a zdrceně. To samé mi tvrdí manželka, resp. včera v noci, když jsem opět nemohl spát mi řekla, že pokaždé když přijdu z práce, tak nemůžu spát.
A když nad tím přemýšlím, tak prostě nevím co je správné. Co by udělal Mirek Dušín? Jsem opravdu tak otupělěj, že nevidím signály vlastního těla? Nebo je to jen normální reakce po dlouhodobém nicnedělání?

Volnost, svornost, přítelství

Jsem doma už docela dlouho a začíná to být dlouhý. Cítím se jak rosol, tak jako rozplizle. Asi je to tím, že když už chci něco začít dělat, vždycky mi tam naskočí, že na to nemám dost času a raději to odložím. Soustředím se na to, že půjdu do práce, ale nejsem schopen si užít jednotlivý dny. Minulej tejden jsem zkusil jít do práce dělat spisy. Na chvíli. A bylo to krušný, hučelo mi v hlavě a byl jsem velmi vyčerpanej. Psychicky. Na jednu stranu stále myslím na to jak půjdu do práce, na druhou stranu mě to strašně drtí. Ale vím, že musím máknout, abych ten návrat do pracovního procesu zvládnul. Jinak ze mě bude lemra a to nechci. Musím se tomu postavit čelem a jít tomu naproti. Jinak se nic nestane. A proto dneska půjdu zase na chvíli do práce. 

A taky mi začínají chybět lidi. Chybí mi společnost a volnost, kterou odebírá neschopenka. Nemůžu přátele nutit, aby mě navštěvovali každý den, nemůžu po nich vyžadovat, aby mě rozveselovali. Prostě mi ty lidi chybí. I u hraní deskovek. Uvědomil jsem si, že je fajn, že mám deskovky, který můžu hrát sám, ale radši bych si zahrál ve více lidech. 

Fáze vývoje

Uběhlo pár dní a jsem opět tady. Respektive tam, odkud píšu tento příspěvek. 

A jsem naštvaný. Na tátu. Zato, že umřel. Zato, že tu není a nemůže vidět věci, který zažívám a který se prostě dějou. Štve mě, že nemůže vidět, jak se moje dcera pere s životem, jak jsem na ni hrdej, jak můj syn žije s lehkostí motýla, jak jsem na něj hrdej. Bolí mě to.

Nevidí, že jsem schopnej se normálně domluvit se svojí ségrou. Neví to, že jeho první dítě by ho rádo poznalo. Doprdele, když jsem začal žít, tak mu to nemůžu ani říct. Možná by mi nevěřil, ale přesto bych mu to chtěl říct.  

Otázkou zůstává jestli tu pro mě někdy byl? Nikdy jsem od něj pořádně neslyšel, že by byl na mě hrdej. 

Asi to uzavřu tím, že se prostě připravil o ty náhderný okamžiky, který zažívám a na mě je teď popasovat se s tím. 

Na druhou stranu si uvědomuji, že už nemusím žít tak jak on očekává. 

Let přímo na obličej

Tak jsem si nabil držku. Díky svý odvážnosti jsem si zavařil na pěknej průser a teď jsem z toho vyřízenej. Bolí to, moc to bolí, ale naštvání tý druhý strany je asi taky veliký. Nic s tím už neudělám. Musím to přežít. Nejde o mě, ale mám strach, aby se druhá strana za mou blbost nerozhodla potrestat někoho jinýho. Zní to nelogicky, ale myslím, že je to možné.

Energie sbalená na cesty

Na dnešek jsem se vyspal lépe než obvykle. Už delší dobu spím dobře, ale na dnešek to bylo jak jsem už zmínil. A s tím souvisí i to, že dneska jsem jak králíček Duracell. Mám energie na rozdávání. Ale taky je dneska neděle, tak nebudu dělat na věcech do práce. Snažím se každý den, i včera jsem "makal" ale dnes si dám volno. Nechci se zavařit. A tak si přemejšlím co budu dělat?
Asi budu hrát Gloomhaven a malovat figurky. Ty jsem v poslední době zanedbával. Tak je musím trochu potěšit