Venku jarní pohoda. Na vesnici ptáci řvou, psy štěkaj, slunce svítí a mouchy otravujou..
Rozhodl jsme se, že se pustím do lepení mých oblíbených plastových modelů. Připravil jsem si to na stůl v pergole. Naštěstí to není dlouhá příprava. Koukám na ty figurky a přemejšlím co budu lepit. Volba padla na jezdcích na koni. Tak hledám plánek, abych viděl, jak je lepit. Po chvilce hledání jsem zjistil, že ten plánek nemám. Asi je doma. Lehce jsem znervózněl.
Dobrá tedy. Jdu lepit pěchotu. Mám na vybranou. Meč a štít a nebo dvě zbraně. Tak na to tak koukám a moje nezvozita se pomalu mění v úzkost. Velikou úzkost. prostě se nedokážu rozhodnout jakou variantu zvolit. Racionálně si zdůvodňuju, že mám cca 30 vojáků, tak to mohu udělat různě. Moje vnitřní já se kroutí bolestí, sténá a vzlyká pod tíhou rozhodnutí. Sám se snažím zhluboka nadechnout a ustát tu situace, ale vůbec to nejde. Nejsem ani schopen se zvednout a zabalit to. Prostě sedím civím na to a nevím co mám dělat.
A takhle je to skoro ze vším. Naštěstí už neřeším jaký triko si vezmu, to beru vždy to co je nahoře, ale podobný situace jsem ze začátku neschopenky řešil denně.
