Tak tahle otázka je asi stará jako lidstvo samo. Tahle otřepaná fráze lítá mezi lidmi, jedna za druhou. Už jste někomu zkoušeli odpovědět jinak než dobře? Zahrnuli jste tazatele všemi všemi strastmi? Já si na to moc netroufám.
Pokud už se vykopu ze svého kutlochu, je to většinou, protože někam musím. Třeba k doktorovi nebo pomoc manželce s nákupem. A někdy si odskočím na mé oblíbené deskové hry.
Právě mezi přáteli si dovolím jít za hranice obvyklé konverzace a naznačuji něco málo z toho co prožívám. Už si na to zvykli, ale občas je něčím překvapím.
Ale proč tohle píšu. Zkoušeli jste tuto otázku položit sami sobě? Zkoušeli jste odhlédnout všedního dění, zastavit se a chvíli se zamyslet nad tím, jak se sami máte? Tohle chce více odvahy než když na druhého vychrlíte všechny vaše strasti.
Nedávno jsem se odhodlal a chvíli jsem přemýšlel o tom jak se mám. Nejdřív jsem se utěšoval, že je to docela dobrý, ale po chvíli mi začali vylejzat náznaky mého zdrceného a bolavého nitra. začal jsem zřetelněji vidět které oblasti života jsou bolavé a rozeklané. Moc dlouho jsem to nevydržel, ale vím, že moje laskavost a ochota vůči druhým má nemalou spojitost s dětstvím a špatného sebevědomí. A opět si kladu otázku. Co všechno musím dělat, aby mě druzí viděli?
Naštěstí je tu pár lidí, co za domu mé neschopenky občas napíšou jak se mám a jsou ochotni mne vyslechnout. Nechtějí ztratit tu nit přátelství a já si jich za to velmi vážím. Kvůli těmto lidem nemusím už dělat nic, jim stačí, že tu jsem. DĚKUJI.
Žádné komentáře:
Okomentovat