Nedávno měla dcera patnácté narozeniny. Už je z 1/2 dospělá. Takže byla oslava.
Ve stejný den jsem mohl slavit ještě jednu událost. A to, že jsem 1/2 roku doma. A to jsem teda neslavil, spíš jsem se zamyslel. K dnešnímu dnu to dělá 187 dní. Když vezmu to, že nyní polykám 9 různých tabletek denně, tak jsem pozřel minimálně 1683 bobulek různé barvy a tvaru. Druhy tobolek radši nepočítám. Ale jedno vím jistě. Některé léky ve mě vyvolávají přesně to, co by měli napravovat. Třeba moje léky na spaní. Zkusil jsem nepřeberné množství léků, doplňků stravy, cvičení, fyzické únavy a nevím čeho všeho. A výsledek? Žádný. Taky byly dobrý léky na úzkost, které zároveň potlačují psychotické stavy. A ejhle, co se nestalo. Jedna malá psychóza se mi rozjela.
Zatím jsem nenarazil na nic, co by bylo nenávykové a přesto bych potom spal. Ten 1/2 roční milník bych rád využil k tomu, abych se jako zdravě naštval a řekl, tak takhle ne. Nebo abych vydal prohlášení typu:"Od zítřka to bude jiné." Myslíte, že jsem to už nezkoušel? Že jsem se to snažil zlomit silou? Snažil a stejně to bylo prd platný. Nejde to. Nechci si tu stěžovat. Jsem rád, že žiju, ale kvalita toho života je bídná. To je konstatování. Rád bych, aby to konečně nabralo nový směr, jenže jak to stále moc nejde, tak už ubývá naděje, kterou mám.
