Uběhlo pár dní a jsem opět tady. Respektive tam, odkud píšu tento příspěvek.
A jsem naštvaný. Na tátu. Zato, že umřel. Zato, že tu není a nemůže vidět věci, který zažívám a který se prostě dějou. Štve mě, že nemůže vidět, jak se moje dcera pere s životem, jak jsem na ni hrdej, jak můj syn žije s lehkostí motýla, jak jsem na něj hrdej. Bolí mě to.
Nevidí, že jsem schopnej se normálně domluvit se svojí ségrou. Neví to, že jeho první dítě by ho rádo poznalo. Doprdele, když jsem začal žít, tak mu to nemůžu ani říct. Možná by mi nevěřil, ale přesto bych mu to chtěl říct.
Otázkou zůstává jestli tu pro mě někdy byl? Nikdy jsem od něj pořádně neslyšel, že by byl na mě hrdej.
Asi to uzavřu tím, že se prostě připravil o ty náhderný okamžiky, který zažívám a na mě je teď popasovat se s tím.
Na druhou stranu si uvědomuji, že už nemusím žít tak jak on očekává.
