Jsem doma už docela dlouho a začíná to být dlouhý. Cítím se jak rosol, tak jako rozplizle. Asi je to tím, že když už chci něco začít dělat, vždycky mi tam naskočí, že na to nemám dost času a raději to odložím. Soustředím se na to, že půjdu do práce, ale nejsem schopen si užít jednotlivý dny. Minulej tejden jsem zkusil jít do práce dělat spisy. Na chvíli. A bylo to krušný, hučelo mi v hlavě a byl jsem velmi vyčerpanej. Psychicky. Na jednu stranu stále myslím na to jak půjdu do práce, na druhou stranu mě to strašně drtí. Ale vím, že musím máknout, abych ten návrat do pracovního procesu zvládnul. Jinak ze mě bude lemra a to nechci. Musím se tomu postavit čelem a jít tomu naproti. Jinak se nic nestane. A proto dneska půjdu zase na chvíli do práce.
A taky mi začínají chybět lidi. Chybí mi společnost a volnost, kterou odebírá neschopenka. Nemůžu přátele nutit, aby mě navštěvovali každý den, nemůžu po nich vyžadovat, aby mě rozveselovali. Prostě mi ty lidi chybí. I u hraní deskovek. Uvědomil jsem si, že je fajn, že mám deskovky, který můžu hrát sám, ale radši bych si zahrál ve více lidech.
