Jak jsem slíbil nedávno, podělím se o dojmy z mojí 14-ti denní neschopenky. Ona se trochu protáhla. Asi jako se po ránu protahuje kočka. Pak se ještě překulila, obrátil, poposkočila, ulehla, popošla a zase usnula. Prostě je, myslím tu neschopenku.
Ty dny doma jsou z veliké části hodně náročný. Život s depresí je náročnej. Když už se zableskne na lepší časy, přijde propadák, kterej je pořádně velikej.
Doufám v to, že už se nebudou opakovat dny, kdy jsem přemýšlel o oknech co máme doma, kdy jsem nevylezl z postele, kdy jsem nepromluvil, kdy bylo těžký i dýchat, kdy se mi zdálo, že není kam utéct.
Doufám v to a věřím v lepší zítřky. Celou dobu jsem si stále připomínal, že mám pro co žít.
Zdá se tedy, ale není to nijak vědecky podložené, neexistuje, žádné empirické měřítko, které by to mohlo změřit, že boj s mou depresí se začíná obracet pomalu k lepšímu. O to víc musím bojovat s úzkostí. Ta přichází jako zloděj v noci, jako smrad z kanálů před bouří, jako klíště po stéblu trávy. Jsou tu obě, jedna už se trochu zmenšila.
Uvidíme co přinesou dny přicházející.
