Jednou ráno o Vánocích 2018 jsem se probudil a zjistil jsem, že je mi pěkně mizerně. Aby nebylo. Prášky nezabírali, děti a manželka byly někde pryč a já byl doma sám. Bylo mi tak zle, že i tomu mímu stavu bylo ještě hůř než mě. Fakt nevím jak to popsat. Bylo to něco jako černá díra místo mých plic, která vysává energii z celého těla. Ke všemu to trvalo pár dní. Už se to nedalo snést. Po chvíli přemlouvání jsem vylezl z postele a uvařil si kafe. A tak jsem seděl u okna. Najednou mi v hlavě začal vrtat červík. Že by se to dalo vyřešit a rychle. Ano napadlo mě, že kdybych vyskočil z okna, možná by se mi i ulevilo. No ne možná, ale určitě. Pád z 10. patra je asi jistá smrt. No trvalo to nějaký 2-3h než jsem se z toho dostal. Teda z toho přemejšlení o sebevraždě.
A co mi pomohlo? Myšlenky na děti, manželku a lidi, na kterých mi záleží. Myslím, že to byl Bůh, který mi v tom svinským stavu podstrkoval myšlenky o mých blízkých.
Když jsem se trochu zberchal, zalezl jsem zpět do postele a jen tak jsem čuměl do stropu. A v tu chvíli jsem měl pocit, že jsem se stal součástí postele. Něco jako ten detektiv v Expanzi (knížka).
Nakonec to má happyend. ŽIJU. Snažím se žít každý den. Někdy to jde a někdy ne, ale ŽIJU.
