V posledních dnech jsem trochu zpátečnickej.
Začalo to snižováním jednoho léku na deprese, který beru. Není to z důvodu, že by se cítil líp a chtěl ho vysadit. Naopak, tenhle musím vysadit, abych mohl začít brát jinej. Trochu jsem se toho bál, ale snáším to relativně dobře. Teda až na chvilky, kdy jsem k nezastavení a hlava mi šrotuje na nejvyšší obrátky.
V tomto týdnu jsme taky dodělali rekonstrukci bytu a nastěhovali jsme se zpět. Byla to hurá akce, už jsem chtěl domů. Takže jsme se jeden večer rozhodli a druhej večer jsme se přestěhovali od švagrový zpátky domů. Byl, nebo spíš je to maraton. Petře a švagrový se podařilo uklidit 2 místnosti ze 4 a k tomu jsme domů navezli kočky a věci co jsme měli u švagrový. Hotovej saigon.
Tak si říkám, že možná je dobrý někdy v životě trochu zařadit zpátečku. Ale pouze v případě, že jsme si plně vědomi, že jsme přejeli tu odbočku, kde jsme chtěli odbočit. Taky je asi dobrý se někdy otočit zpět a nechat minulost, aby se nás trochu dotkla. Abysme si byli vědomi toho odkud jdeme a kam směřujeme.
Shodou okolností se mě takto dotkla minulost před pár dny. Na čarodějnice mám vždycky speciální vzpomínky. Tenkrát ještě fungoval klub New York v ČB. Ten večer a noc byla speciální. Tentokrát mi minulost ukázala, že na drogách jsou i dobrý zážitky. Jsou, to mi nikdo nevymluví, ale těch špatnejch je daleko víc a přebijou ty pozitivní. Tentokrát jsem zavzpomínal na ten večer. Bylo to jak v kině, viděl jsem sebe, svou holku a ostatní lidi. Byl jsem jak nezúčastněnej divák tragikomické epizody ze života narkomana.
Jestli bych něco vrátil? Vrátil, tu euforii, jen tu euforii. Nic víc, nic míň. Bez drog, s těma lidma, stou muzikou. Zároveň si uvědomuju, že to nejde vrátit a tak budu vzpomínat na čarodejnice jako na noc s esenciálním zážitkem chemického štěstí, které my bylo naservírováno.
Tím uzavírám mé zpátečnické okénku a opět mířím tím směrem, který jsem zadal. Dopředu, ne zpět. Tam už jsem byl.
